Black Wolf - osobní stránky

Metodika není metodologie

Používání termínu metodologie ve významu metodiky mne poslední dobou nadzvedává ze židle čím dál tím více. Ne, že by tento nešvar sám o sobě byl nějak obzvláště hrozný, to ne. Různých chyb terminologických, pravopisných či stylistických je kolem nás spousta, téměř každý je dělá (někdo více, jiný méně) a leckteré jsou daleko horší.

Pobuřuje mne však jeho rozšířenost. Je jej možno vidět, či slyšet, všude - v odborných článcích, v jinak kvalitních odborných knihách a zaznívá i z úst vysokoškolských vyučujících.

A přitom to je tak jednoduché:

Metodika (metoda) je souhrn postupů, pravidel, doporučení, nástrojů atp. k řešení nějakého problému.

Metodologie je vědní disciplína zabývající se metodami.

Ostatně již z přípony „logie", kterážto se v českém jazyce používá pro slova označující vědy (biologie, psychologie atp.), by mělo být vše jasné. Jenže není:)

Původ této záměny odhaduji na přejmutí z angličtiny, neboť tento nešvar se běžně vyskytuje i v anglických textech (použití methodology místo method). Překladatel to přeloží správně , ale že je to špatně již v originále ho nenapadne. No a ti ostatní to používají proto, že to někde četli či slyšeli a nepřemýšlí o skutečném významu tohoto termínu.

Takže až někdy budete chtít použít slovo metodologie, raději si to pořádně rozmyslete - s největší pravděpodobností chcete říci metodika...

Publikováno 06.03.2009 21:53 v sekci Úvahy
Trvalý odkaz
Komentářů: 0 (Zobrazit komentáře)

Stačí jen chtít...

...říkají ti kteří ten pocit nikdy nezažili.

Pocit který prožíváte když stojíte před zdí zahrazující vám cestu. Před zdí nevýslovně křehkou a nestabilní, na které je tato křehkost téměř napsána, o které víte zcela přesně a určitě že stačí jeden slabý dotek malíčkem a zbortí se. Zhroutí se na zem a roztříští na tisíce malých kousíčků. Stačí se jí jen dotknout. „Dotkni se jí. Stačí slaboučký dotek a spadne. Spadne!“ řve na vás každá buňka vašeho mozku. A vy stojíte před ní, hledíte na ni s téměř zbožnou úctou, a nejste schopni ničeho. Stojíte a civíte.

Nebo ještě i jinak – ležíte na pohovce a nad vámi se skví rozmanité možnosti světa. Pěkně barevné a sladké, jako nejsladší tropické ovoce. Stačí zvednout ruku a utrhnout je ze stromu života. Nic víc, jen zvednout ruku, sevřít a trhnout. To je však to co nedokážete. Ležíte paralyzováni nějakým neznámým jedem, zcela neschopni jakéhokoliv pohybu, natož pak zvednutí ruky.

Víte že stačí málo, netřeba velké námahy, ale ani to málo nejste schopni učinit. Nejste schopni vůbec ničeho. Rozum vás neklame – víte naprosto přesně co by jste měli udělat. Vesměs to není nic zvlášť obtížného či těžkého. Kdyby jste se chovali zcela racionálně, prostě půjdete a uděláte co vám rozum říká, neboť to co říká je správné. Jenže to z nějakého, zcela záhadného, nerozumného a iracionálního důvodu nejde.

Můžete celou situaci rozpitvat do nejmenších detailů a ty podrobně analyzovat. Můžete o tam psát články. Můžete nalézt i příčinu celé situace. Můžete... můžete co chcete, ale stejně neuspějete. Ať děláte co chcete, ať víte sebevíce, prostě to nejde. Rozum je i se všemi svými úvahami a veškerou svojí silou, která může být vpravdě závratná, na to krátký.

Hrozný, skličující a mučivý pocit to je. Vědomí že můžete mít téměř cokoliv. Že dokážete téměř vše co dokázat lze, stačí jen chtít. Téměř celý svět vám může ležet u nohou, když budete chtít a něco málo pro to uděláte. Stačí jen chtít... Jen?!?

Publikováno 29.07.2007 22:23 v sekci Úvahy
Trvalý odkaz
Komentářů: 1 (Zobrazit komentáře)

Má smysl uvažovat o smyslu?

Smysl, slovo běžně používané a stejně tak běžně nepochopené. Netřeba velkého přemýšlení aby byla téměř každému jasná jeho relativita. Naštěstí při běžném použití tato skutečnost nezpůsobuje žádné výrazné problémy, neboť bývá evidentní k čemu se tento pojem vztahuje (nejčastěji je to osoba, skupina osob, nějaký cíl atp.). A pokud to evidentní není, bývá to proto, že příslušná věta byla špatně formulována či pochopena.

Problém nastane ve chvíli kdy chceme smysl oprostit od jakékoliv vztažné soustavy. V tomto okamžiku pro nás smysl přestává být dostupný. Nemůžeme hovořit o smyslu jako takovém. Smysl jako takový, tzn. Absolutní smysl, nemůže být člověkem nikdy poznán. Člověk jakožto tvor veskrze konečný má pouze omezené, konečné, hranice (poznání, schopností, intelektu) ve kterých se může pohybovat – za ně jít nemůže. Může je posunout, ale ať je bude posouvat jakkoliv, vždy bude vně něco, co nezná. Z toho je evidentní že smysl může být posuzován pouze z pohledu toho, co je uvnitř těchto hranic, nikoliv z pohledu toho, co je vně, tudíž abychom mohli znát Absolutní smysl, museli bychom znát naprosto vše, což nemůžeme.

Smysl sám o sobě neexistuje, existuje pouze „smysl pro“. Tedy možná existuje, ale není a nikdy nebude nám dostupný, protože se bude vždy nacházet za našimi hranicemi, tzn. v nekonečnu (tam však už pravděpodobně jakékoliv naše lidské pojmy dávno nebudou platit, tudíž tam nebude mít cenu mluvit ani o smyslu). Jakékoli vyšší úvahy o smyslu čehokoli jsou tímto degradovány, neboť jejich závěry logicky nemohou být absolutní, mohou být pouze relativní, z pohledu určité vztažné soustavy.

Toto byl hlavní problém mých předchozích úvah o smyslu bytí (Proč je něco?, Proč je něco? 2. díl). Stále si nemyslím že na těch úvahách bylo něco špatného( s výjimkou určitých nepřesností způsobených mým tehdejším stavem vědomostí), ať už sama úvaha nebo její závěry – vše co jsem tenkrát napsal, bych napsal znovu. Závěry však není možno brát absolutně, jak jsem to tenkrát učinil (a to byla chyba vpravdě obrovská). Takže ano, bytí nemá smysl, ale pouze z pohledu omezeného prostorem, znalostmi, použitým systémem logiky atp.

Má život smysl? Kdyby jste mi tuto otázku položili nyní, odpověděl bych asi takto – Život nemá žádný smysl, neboť existuje potenciálně nekonečně mnoho vztažných soustav pro které je zcela bezvýznamný. Život člověka jako jednotlivce je nevýznamný už pro malé hierarchické celky, třeba jako firma nebo město, protože i schopný jedinec se nechá, i když často velmi obtížně, nahradit jiným, obdobně schopným. Existence člověka jakožto druhu, resp. veškerého života na Zemi, je nedůležitý už z pohledu Sluneční soustavy (té je asi celkem jedno zda na jedné planetě je život nebo nikoliv). Na druhou stranu existuje potenciálně nekonečně mnoho vztažných soustav vůči kterým život smysl má, i když naprostá většina z nich leží za hranicí současného poznání (bylo by však velmi hloupé jejich existenci popírat jen proto, že je neznáme) a ty zbylé se nám mohou zdát nevýznamné a malicherné (tedy alespoň mne se takové být zdají). Život tedy zároveň nemá smysl žádný a má ten nejhlubší. Nic přesnějšího nelze říci.

Zbývá vyřešit poslední otázku, kterou s sebou tento závěr nezbytně nutně přináší – Má vůbec cenu uvažovat o smyslu? Resp. Má vůbec cenu uvažovat o něčem vyšším než jsou každodenní starosti (protože nejen smysl, ale nespočet další abstraktních pojmů se při hlubším rozboru odsune do nekonečna)? Zde si dovolím, s plným vědomým veškerých výhrad které vůči tomu lze mít, absolutní konstatování. Ano, má to cenu. Jakékoliv přemýšlení je hodnotnější než nepřemýšlení. Rozhodně má cenu přemýšlet o čemkoliv, i o věcech o kterých se není možné nikdy dobrat žádným absolutním závěrů. I uvažování o, z pohledu běžného smrtelníka, naprostých maličkostech či nesmyslech, má svojí hodnotu. Není nic horšího než sedět na pohovce, cpát se chipsy, nadšeně sledovat přihlouplé telenovely a rozum navždy odložit na půdu či do sklepa mezi nepotřebné harampádí. Samozřejmě v případě některých jedinců je lepší když raději vůbec nemyslí, ale duševní pochody takových individuí bych rozhodně nenazýval myšlením.

Na svůj předchozí omyl jsem přišel díky knize Technologie výroby skutečnosti od Jana Fikáčka. Budu muset začít studovat filosofii mnohem intenzivněji než doposud, neboť díky svým velkým neznalostem dělám v úvahách chyby které bych jinak neudělal a, obrazně řečeno, vynalézám kolo místo toho abych vylepšoval motor auta.

Publikováno 04.06.2007 19:21 v sekci Úvahy
Trvalý odkaz
Komentářů: 7 (Zobrazit komentáře)

Čipová totalita přichází

Doba kdy každý občan bude pod neustálým dohledem režimu a svoboda spolu s lidskými právy budou zatajovanými historickými skutečnostmi, možná není tak daleko, jak by se na první pohled mohlo zdát.

Začalo to nenápadně. Kamery na ulicích, špionážní satelity schopné rozpoznat lidskou tvář, lehce lokalizovatelné mobilní telefony a GPS zařízení, "umělý hmyz" prezentovaný jako velký úspěch nanotechnologií atd.

Článek na Lupě mne přesvědčil, že byla překročena další hranice. Budeme čipovat naše děti. "Úžasný nápad" spočívá v tom, že naše děti budou mít čipy a při příchodu (nebo odchodu) do školy, je přiloží ke čtečce. Nic proti, pokud to bude sloužit ke vpuštění jedince do šatny. I na naší škole se uvažovalo o zavedení čipových karet pro vstup do šatny místo současného číselného kódu (nakonec se to z finančních důvodů neuskutečnilo).

Tento systém však umí víc. Kontroluje, zda a kdy žák do školy přišel a nebo z ní odešel. Když přijde pozdě či vůbec, může systém poslat rodičům SMS či e-mail.

Považuji to za nehorázný zásah do osobních práv jedince. Argument že se jedná o děti, které ještě nejsou svéprávné a zodpovídá za ně někdo jiný u mě rozhodně neobstojí. Autor tohoto nápadu by si zasloužil pověsit za koule do průvanu.

Nevidím na systému žádný opravdový přínos. Pro evidenci docházky plně postačuje třídní kniha. Co se týče přehledu rodičů o tom kde se jejich děti nacházejí, tak se o nedocházce svých ratolestí dozvědí nejpozději na rodičovském sdružení. A pokud jsou na škole svědomití učitelé, tak mnohem dříve.

Krom toho systém není problém obejít tím, že žák svůj čip dá kamarádovi, případně do školy přijde a v zápětí zase odejde.

Co je na tom však mnohem horší, takové děti budou považovat za normální být neustále kontrolován. Stejně jako mi považujeme za normální kamery na ulicích a tento krok se nám nemusí jevit jako nebezpečným, tak pro tuto generaci bude běžné nosit sebou čip a nebude se jim zdát nebezpečný další krok. Takto se postupnými, zdánlivě bezpečnými a prospěšnými, změnami může společnost relativně rychle přeměnit v odporný totalitní režim.

Pokud v době, kdy budu mít mladé, bude podobná vymoženost standardní součástí škol, nebudu váhat ani minutu, sbalím si svých pár švestek a rychlostí blesku zmizím do nějakého demokratičtějšího státu. Pravděpodobně někam na východ, kde nebudou mít tolik peněz, aby si mohli dovolit sledování a kontrolu obyvatel v tak obludném rozsahu.

Otevřeně se přiznám, že technika ve mne vzbuzuje obavy. Přesněji řečeno ne technika, ale ti, kteří tou technikou disponují, to jest lidé (teď nemám namysli konkrétní osoby, ale lidi jako celek). Až naše "slavná" Západní civilizace skončí (domnívám se, že tento okamžik není moc vzdálený), hlavní podíl na tom bude mít technika v nesprávných rukou.

Publikováno 18.01.2006 18:09 v sekci Úvahy
Trvalý odkaz
Komentářů: 4 (Zobrazit komentáře)

Proč je něco? 2. díl

Tak a máme tu další dávku filosofických žvástů, navazující na předchozí článek Proč je něco?.

Potřeboval jsem si o této otázce s někým promluvit, neboť jak by řekl Platón, křesání různých mínění může vytvořit jiskru, která může v připraveném tvorovi zažehnout oheň pravého poznání. Prodiskutoval jsem to s jedním svým spolužákem - nenapadá mě jiný tvor natolik inteligentní, aby byl schopen se takovouto otázkou vážně zabývat, měl aspoň trochu použitelný rozhled ve filosofii (který se přiznám, že já sám bohužel nemám) a zároveň neprohlásil že jsem cvok a neposlal mě s tím k čertu.

Pochopitelně to bylo velmi přínosné - problém jsem sice nevyřešili, což není nic neočekávatelného, ale aspoň jsem si trošku ujasnil myšlenky a obohatil je o jeden kamarádův nápad. Přestože mne původ (vznik) světa nezajímal, velmi rychle jsem zjistil že bez toho se neobejdu a dospěl ke čtyřem variantám, které všechny vedou k tomu, že bytí vlastně žádný smysl nemá:

1. Svět (myšleno svět fyzický i nefyzický - to co je kolem nás, naše myšlenky a vědomí atp. - prostě všechno) stvořila nějaká "vyšší" síla o své vlastní vůli. Neřešme co je tato síla zač, zda je to nějaký obecný princip, dokonalá bytost, dokonalé jsoucno či cokoliv jiného - důležité je, že to má vlastní vůli a je to všemohoucí.

   Ovšem k čemu by něco, co je všemohoucí, vytvářelo tento svět? Kdyby to mělo nějaký hlubší smysl, může tato síla, jelikož je všemohoucí, rovnou udělat to, co by mělo být účelem tohoto světa - a i kdyby tomu tak skutečně bylo, neexistence tohoto světa nic nezmění, neboť tato síla, jelikož je všemohoucí, může toho, k čemu by byl tento svět určen, dosáhnout i bez něj.

   Další možnost je, že tento svět stvořila, aby se měla na co dívat - něco jako když si koupíte do obýváku akvárium s rybičkami, nebo když se díváte na film. V takovém případě má svět smysl pro sílu, která jej stvořila - aby se měla na co dívat. Tím pádem však pro to, co je uvnitř tohoto světa, to žádný smysl nemá.

2. Svět vznikl na základě náhody a evoluce (což je defacto to samé), ať už za vlivu nějaké vyšší síly, která ho však nestvořila na základě své vlastní vůle, či bez ní. A když všechno je jen výsledkem náhody, tak z toho vyplývá, že to nemá žádný vyšší smysl - prostě to náhodou vzniklo a náhodou to vydrželo a třeba to náhodou ještě nějakou chvíli vydrží. A úplně klidně se mohlo stát, že by k nějaké náhodě nedošlo a nic by nevzniklo - nic moc by se tím nezměnilo, prostě jen o náhodu méně.

3. Poslední možnost, jejíž autorem je můj kamarád, je tak trošku ujetá a byla vyřčena spíše ze srandy, než jako vážně míněná možnost, každopádně možnost to je, takže si zasluhuje pozornost. Tento svět je jen myšlenka nějaká vyšší síly. Tedy fyzicky (tenhle termín je v této souvislosti hodně zavádějící, ale lepší mě nenapadl) vlastně neexistuje, existuje pouze v myšlence. Něco podobného jako když spisovatel píše román a v hlavě se mu odehrává jeho děj. A myšlenka musí mít nějaký smysl, jinak by nebyla myšlenkou. Nevím už jaký filosof tohlencto řekl, ale to je vlastně jedno.

   Myšlenka však má smysl pouze pro toho, kdo si ji myslí. Těžko může mít myšlenka nějaký smysl sama pro sebe.

4. Bytí je samoúčelné. Tzn. smyslem bytí je to, aby bylo. Nevím jak vy, ale já osobně samoúčelné věci, které nemají žádný jiný smysl než to, aby byly, považuji za zbytečné. Takže i poslední možnost vede k tomu samému - bytí žádný vyšší smysl nemá.

Jaký je tedy smysl bytí?

Nabízí se pouze několik možností, jak tuto otázku vyřešit. Buď jsou pro mne nepřijatelné, nebo velmi těžko dosažitelné...

1. Prohlásit to za lidským rozumem neuchopitelné, tzn. odsunout to kamsi do nadoblačných výšin nepoznatelnosti, a dále to neřešit. Prostě to po vzoru moderních filosofů "uzávorkovat".
2. Smířit se s tím že bytí jako takové, a tím i naše vlastní existence, nemá žádný smysl a tudíž je naprosto bezcenná.
3. Nalézt nějaké lepší řešení. Jak jsem již napsal, v tomto oboru se zas tak moc nevyznám (rád bych protože mě to zajímá, ale na studium prostě není čas), ale pokud vím, tak doposud žádný filosof nepřinesl nějakou přijatelnou odpověď. A to že bych já byl první, je více než dost nereální myšlenka.

Publikováno 14.12.2005 17:45 v sekci Úvahy
Trvalý odkaz
Komentářů: 3 (Zobrazit komentáře)

Proč je něco?

Dnešní článeček bude hluboce filosofický, doporučuji ho raději vůbec nečíst...

Spousta filosofů se zabývala otázkou, kterou považovali za základní a velmi důležitou – smyslem lidského života. Samozřejmě většina lidí nemá dostatečné mentální kapacity (přiznám se k tomu, že o svých spoluobčanech, a konec konců ani o sobě, nemám zrovna valné mínění) ani na to, aby je tato otázka napadla, natož aby se jí byli schopni nějakým způsobem zabývat – šťastní to lidé...

Existence jedné lidské bytosti má imho zhruba stejný smysl, jako existence jednoho zvířete, jedné rostliny, jednoho zrnka písku – tedy v konečném důsledku defacto žádný.

Lidé se domnívají že dokáží velké věci. Mohou vymyslet skvělý vynález, který ostatním usnadní či naopak zkomplikuje život. Mohou něco velkého postavit nebo zničit. Mohou vyhrát válku či naopak zajisti mír. Mohou založit či ovládnout velkou říši, nebo mohou velkou říši zničit. Mohou zachránit či naopak zabít spoustu živých tvorů. V budoucnu třeba budou moci osídlit jiné planety.

Ale čeho tím v konečném důsledku můžete dosáhnout? Může se o vás psát v učebnicích dějepisu, můžete ovlivnit vývoj lidstva či celé této (nebo i jiné) planety (pravděpodobně v negativním slova smyslu), ale to je asi tak vše.

Zdá se vám to hodně? Mě ne. Ve skutečnosti to jsou jen maličkosti. Při nejhorším bude o jednu (či více;)) planet ve vesmíru méně – no a co?

Tak a teď od smyslu lidského života, o kterém jsem samozřejmě původně vůbec psát nechtěl, přejdu k tomu, o čem jsme psát chtěl...

Proč je X? (za X si dosaďte co je vám libo) Na otázku lze odpovědět různými způsoby – např. člověk je proto, že se vyvinul z opice/stvořil ho bůh či mimozemšťani atp. Trošku uspokojivější odpověď se neodkazuje na původ, ale na účel – např. pevný disk je proto, abychom měli kam ukládat data. Odpověď obsahující účel – tj. lépe vystihující povahu otázky – se vždy musí nutně odkazovat na nějaký další subjekt, na který se můžeme zeptat stejně. Takže nakonec se dostaneme k tomu, proč něco je. Proč vlastně vůbec něco je...

Proč jsme my? Proč je život? Proč je vesmír? Nebylo by všechno mnohem jednodušší, kdyby nebylo vůbec nic?

Publikováno 10.12.2005 23:12 v sekci Úvahy
Trvalý odkaz
Komentářů: 0 (Zobrazit komentáře)